10 důvodů proč jsou zbloudilé duše

Jednoduše řečeno, jsou to duše mrtvých, které z nějakého důvodu „neodešli do světla“.

1. Svá vlastní těla opustili náhle

Uvádím 10 nejčastějších důvodů, se kterými jsem se ve své praxi setkala. proč se duše staly zbloudílými.

Smrt je vždy změnou a pokud se stane, že člověk zemře náhle a jeho duše není připravena ještě opustit tělo, nemá vše vyřešeno tady na Zemi, pak se může stát, že je to pro duši šok. Většinou se takové případy stávají při nějakém neštěstí, v bitvách, válkách,
při nehodách, umučení, zabití, vraždách i třeba při autonehodách. Takové duše jsou zmatené a neví, kam jít, co se dál bude dít nebo kde je jejich místo.

2. Mají si zde na Zemi ještě něco vyřešit

Za svého života nestihli něco udělat, nejčastěji splnit slib, dokončit nějaký úkol. Pokud se jim podaří udělat vše, jak si předsevzali, pak sami odcházejí do světla. Ale není to vůbec jednoduché. Jako duše nemohou komunikovat se svými blízkými, tak jak byli za života zvyklí. Nemohou jen tak přemísťovat věci, nemohou dělat nic, jak dělali za svého života. Musí najít jiné cesty, jak dojít k cíli.

3. Mají někoho ochraňovat

Pro své životy si ukládáme různé úkoly, proto můžeme mít svého ochránce i tady na Zemi. Většinou je to někdo velmi blízký. Stane-li se, že zemře a je potřeba nás ještě chránit, pak zůstávají nablízku a plní dál svůj úkol ochrany dokud je potřeba. Pak sami odcházejí do světla.

4. Mají něco někoho naučit

Je to vlastně velmi podobné, jako v předešlém případě. Jen místo ochrany nám poskytují lekce, které nás mají něco naučit. A to ve zlém i dobrém.

5. Mají potřebu se mstít

Tak to už je jiný případ. Za svého fyzického života zažili něco, o čem jsou skálopevně přesvědčeni, že se vyřeší jen mstou. To, že pomsta nikam nevede a není z ní nic dobrého, odmítají a napadají pak nejen objekt své pomsty, ale jiné. To je zde může držet i po staletí. Často je to i tak dlouho, že vlastně zapomenou, co to konkrétně bylo, co je tak rozlobilo.

6. Mají velmi blízký vztah k materiálním věcem 

Jsme lidi různí a máme různé vztahy. I k materiálním věcem. Říká se, že do hrobu si nic neodnesem. Jenže to oni nechápou. Třeba jsou velmi úzce spjati se svým domem, autem, šperky nebo jinými poklady. Jsou k nim natolik připoutáni, že se ani po smrti nedokážou svých věcí vzát. A pokud taková věc má najednou nového vlastníka, nesou to velmi těžce a třeba mu i škodí. Asi nejčastější případy jsou například domy, kde se nám zdá, že “straší” původní majitel.

7. Neví, neumějí či nevnímají, že by měli „odejít do světla“

Po své fyzické smrti jsou natolik zmatení, že ikdyž vidí světlo, světelný most, tunel, schody - cokoli, co by je jako duše přivedlo domů, nechápou, proč by měli jít zrovna tam. Nebo to světlo ani nezahlédnou, nevšimnou si ho. S tímto případem se setkávám asi nejčastěji. Pak jen stačí znova nechat vytvořit světelný most, požádat jejich průvodce, aby je očekával a taky přizvat jejich blízké, aby je přivítali a oni se nebáli vstoupit do něčeho neznámého. 

8. Bojí se odejít do světla

Pokud člověk žil s přesvědčením, že za své hříchy po své smrti příjde do pekla, že jeho duše bude zatracena, je pochopitelné, že se odchodu do světla bojí. Každý čin spáchaný na jiném zasluhuje trest a proto si myslí, že budou trestáni. Zvlášť, jestliže za svého života udělali něco hodně špatného. Jednu takovou zbloudilou duši jsem už potkala. Podrobně bude jeho příběh uveden v Příběhy z praxe. Takže jen ve stručnosti - vše dopadlo dobře a i on sám zjistil, že se nemusí obávat odejít do světla.

9. Jsou prokleté a bloudí po světě

Tak to je jiná kategorie zbloudilých duší. Prokletí samo o sobě v sobě nese něco zlověstného, tajemného a hlavně je potřeba jednat velmi uvážlivě. Není radno zahrávat si s prokletím. Není to však neřešitelná situace. Kletbu je potřeba sejmout, pochopit, přijmout okolnosti a hlavně odpustit. Jestliže se vše zdaří, pak není důvodu pro duši neodejít v klidu a pokoji domů.

10. Jejich blízcí se s nimi nedokáží rozloučit a drží je zde připoutány na Zemi

I my, žijící lidé, můžeme natolik milovat a vlastně spíš být až závislí na někom blízkém, že po jeho smrti je pro nás nemožné se s ním rozloučit. Znáte ty kříže podél cest? V nepřehledných zatáčkách nebo poblíž křižovatek? Pokud jsou tam pomníčky stavěny z toho důvodu, aby ostatním připomínaly, že se jedná o nebezpečné místo, pak je to v pořádku. Ale pokud je někdo vytvoří jako nutnou vzpomínku na někoho, kdo právě na tom místě zemřel, ať už svou vinou nebo vinou kohokoli jiného, pak to není zrovna ten nejlepší způsob, jak uctít památku zemřelého. Velmi často takové pietní místo, právě tím, jak je opečováváno, připoutává duši zemřelého. I mrtví potřebují svůj klid. Truchlení je na místě, ale neustálé přivolávání duše zemřelého, jej nutí být s námi a tohoto klidu se mu pak nedostává.

A jak je vnímám já?

Pro mne to jsou ztracení bratři na cestě (což není z mé hlavy). Není potřeba se jich bát nebo je jakkoli soudit. Každému se může stát, že se ztratí. Naprostá většina zbloudilých duší chce jen trochu pozornosti a touží „odejít do světla“. Mám to štěstí, že jsem schopná je vnímat a oni to cítí už na dálku a přicházejí ke mně pro pomoc. Někteří si chtějí popovídat a dokonce se stává, že občas dělám regresní terapii i zbloudilým duším. Je nádherné, když taková duše pochopí co potřebuje, dojde u ní k přijetí a sama mi řekne: „Mně už je dobře, odveď mne do světla.“

Najde se ale i zbloudilá duše, která nechce komunikovat ani odvést. Pak jsem jakýmsi prostředníkem mezi ní a Světelnou bytostí, která s láskou a trpělivostí sobě vlastní, takovou duši nezávazně vyslechne, promluví s ní. Sama duše se pak rozhodne, zdali chce zůstávat ještě na Zemi.

Není potřeba odvádět každou zbloudilou duši. Je to vždy na jejím rozhodnutí. Však on ten správný čas nastane.

Pokud vnímáte ve svém okolí pro vás nevysvětlitelné jevy nebo máte pocit, že by to mohly být zbloudilé duše a nevíte si rady, napište mi. Ráda vám pomohu.

S láskou, Vaše Peral

www.regresni-terapie-peral.cz

Foto: Vlastní fotografie Peral